Sedím ve škole, snažím se z projevu učitele zachytit něco, co bych už dávno neznal. Nuda. Nemá to cenu. Kéž bych už byl pryč, venku. Vážně mě to tady nebaví. Kdyby tak byl nějaký jiný předmět, ale tohle je děs.

Zavírám oči. Nechávám se kolébat zvukem učitelčina hlasu. Představuji si, že sedím v parku a koukám kolem sebe. V tom mne proběhne mráz po celém těle. Pomaličku otevírám oči a… zděsím se!