Živý sen: teleportátor

Sedím ve škole, snažím se z projevu učitele zachytit něco, co bych už dávno neznal. Nuda. Nemá to cenu. Kéž bych už byl pryč, venku. Vážně mě to tady nebaví. Kdyby tak byl nějaký jiný předmět, ale tohle je děs.

Zavírám oči. Nechávám se kolébat zvukem učitelčina hlasu. Představuji si, že sedím v parku a koukám kolem sebe. V tom mne proběhne mráz po celém těle. Pomaličku otevírám oči a… zděsím se!

Vidím kolem sebe přesně to, co jsem si před chvílí představoval. Sedím na lavičce a kolem je spousta stromů. Ptáci. Nechce se mi tomu věřit. Ohmatám si lavičku a schválně do ní bouchnu pěstí tak, abych pocítil bolest. Vnímám ji! Takže tohle všechno není pouhým snem! Nějakým zajímavým způsobem jsem se přemístil!

Ale jak je to možné? Dá se to nějak racionálně vysvětlit? Vyzkouším se podle stejného postupu teleportovat zpátky.

Zatím ve třídě

Spolužák: „Hej! Vzbuď se! Viděls ho? Není tu! Před chvílí tu byl a pak zmizel! Nemohl odejít, to bych si ho všiml! Kde se schoval?!„

Druhý spolužák: „Uklidni se a poslouchej ty její bláboly. Beztak šel na záchod.„

Když se mi konečně podaří teleportovat na své původní místo, slyším udivený výkřik spolužáků. Už i kantor si uvědomil, že jsem před chvílí nebyl na svém místě a dotázal se na mou adresu, co že to vyvádím.

„Nic.“ odpovídám a frajersky se teleportuji do Chorvatska, na místo naší poslední dovolené. „Úžasné!“ zařvu z plných plic. Párek důchodců ležících na pláži se líně otočí a já z jejich řeči pochytím jakési abnormal a jugend.

Pomaličku mi dochází, že to co jsem udělal bylo hloupé. Možná se tam domů ale už nikdy nevrátím. Nejspíš nebudu mít příležitost. A pokud ano, stejně se budou na mne koukat jako na stvůru. Nedokáží to unést. Mám něco co, oni ne. Jsem zavrženíhodný?

A stále cestuji. Už několik měsíců.

Pak se naskytnou první potíže… Kdesi na africkém kontinentě se dám do křížku s příslušníkem policie. Vůbec mu nerozumím a když mu po osmé důrazně ohlašuji „I can’t un…„, vytáhne na mne nečekaně pistoli. Zvednu ruce a pokouším se s ním domluvit, o co se vlastně jedná. Když už po mne začne hystericky řvát a z jeho posunků pochopím, že si mám kleknout, rozzlobí mne to.

Využívám své výhody. Teleportuji se těsně za něj, obtočím svou ruku kolem jeho krku, začnu ho škrtit a prát se s ním o jeho pistoli. Chci mu ji vzít, namířit s ní na něj, říct „Mohl bych tě zabít a zmizet tak, že by mne nikdo nenašel“ a pak utéct.

Ozve se výstřel. Zvrtlo se to. Nic necítím. Žádnou bolest. Netrefil mne. Jenže policista se začne sunout k zemi. Je mrtvý. Trefil se do hlavy. Bože! Rychle pryč.

Hledají mne. Zn:po celém světě.

Včera jsem utekl jen tak tak. Nechápu to. Kdekoli se hnu, armáda či policie mně má skoro v hrsti. Co jsem jim udělal? Já toho policistu nezabil! Nejsem nebezpečný, nehodlám zabíjet lidi ani vykrádat banky. Chci žít jako běžný občan. Bydlet v běžném domě, mít přátele a chodit do práce. Není mi to souzeno. Jak z toho ven?

Oni mi nepomůžou. Nikdo mi nedokáže pomoci. Myslel jsem, že budu se svými schopnostmi volný. Volný jako pták. Není to pravda.

Nekecám, ale něco v tomhle smyslu se mi dneska (včera) zdálo. Sny se mi zdají dvakrát, třikrát do roka (přesněji 2-3 si zapamatuji, sny se totiž zdají každou noc). Když už, tak to stojí zato. Tento sen byl nečekaně emotivní, překvapil mne. Nevím co sny znamenají, ale pokud se někdy budu umět teleportovat, už vím na co si dám pozor. Jinak spojitost snu s filmem Jumper je zde zřejmá.

Nedávno jsem slyšel, že se plánuje natáčet sny pomocí jistého přístroje. Věřím, že existují lidé, jejichž sny by byly kvalitnější, než mnohé hollywoodské filmy.